Myslím, že krize je zažehnána... Myslím, že už znám důvody a viníci budou potrestáni.... Myslím, že už se v tom dál plácat nebudu... Myslím, že opět můžu vzpříma stát, zvednout oči a říct, co si myslím. Myslím, že už můžu;)
Tak teď trapně začnu, jak jsem byl vždycky jinej než ostatní... A líbilo se mi to a hodně jsem s tím provokoval... Jak jsme s kámošem chodili za ruku (prostě né za ruce, ale jako když chlap vede ženskou, třeba ve společnosti nebo tak;) v 7. třídě a měli jsme srandu z toho, že z toho mají srandu ostatní a dokázali si to obhájit. Bavilo nás provokovat a bavilo nás bejt jiní a upozorňovat na sebe... Prostě typickej extrovert:D, co na sebe pořád upozorňuje (prostě puberťák), kterej ale kolem sebe má spoustu lidí a je mezi lidma rád...
Pak přišlo období - řekněme období po šikaně - nebudu to nijak rozepisovat, už je to dávno vyřešený, kdy jsem se bál lidí, nekomunikoval skoro s nikým, byl uzavřenej do sebe a bál se kontaktu s kýmkoliv cizím (taky se tomu říká sociální fobie;)
Zašlo to tak daleko, že jsem si už neměl skoro co říct s kámošema a ven s nima chodil opravdu jen velmi málo. Nechtěl jsem nikoho vídat. Připadal jsem si bezcennej, bez života, špatnej(=gay) můj názor neměl cenu, naprosto nezajímavej, nudnej, otravnej, co nikomu nic nedává a sedí ustrašeně v koutě, zděšený z toho, že si ho někdo všimne, promluví na něj a bude po něm něco chtít - třeba odpověď...
Co mě rozhoupalo něco dělat? Něco změnit? Byl jsem se svojí kámoškou (Libou) venku a šli jsme na pohár... a já tam hodinu mlčel a tvářil se naprosto zničeně... Ona se snažila dělat, že si toho nevšímá, pořád o něčem povídala, pak se na mě naštvaně podívala a řekla, že už toho má dost, se na mě koukat, když se poslední dobou tvářím, tak jak se tvářím... Že jestli mám nějakej problém, tak ať jí to řeknu, čímž mě opravdu vyděsila:D Tak jsem šel po chvilce domů a nic jí neřekl...
Stál jsem na balkoně (ne hned jak jsem přišel domů, ale časově to tak nějak odpovídá tomuhle období) a říkal si, že by bylo super skočit, že by se všechno vyřešilo... Že bych nemusel nic vysvětlit, všechno mi přišlo beznadějný... Tahle myšlenka, mě celkem vyděsila, protože mi došlo, že kdybych skočil - samozřejmě, že to byla jen představa, že jsem nechtěl skočit doopravdy, že si prostě jen říkáte - co by kdyby a necháte se unášet fantazií... A došlo mi, že jsem ostatním nedal šanci, nesvěřil se, že bych jim ublížil a oni by neznali důvod a vyčítali by si to...
A zároveň jsem věděl, že sám na to nestačím, že už to zašlo moc daleko... Asi největší problém jsem měl s tím, že sem gay, pocit izolace od ostatních, před kterýma jsem měl ono velké "tajemství". Na internetu jsem se snažil najít nějaký gay skupiny - a můj plán? Hodně naivní...:D Můj plán byl, že na nějaký gay skupině najdu pana super úžasnýho, který mě provede celým tím obdobím smíření se s tím (coming outu;) že za mě všechno vyřeší, já ho představím jen doma - kde se bude všem líbit, budem žít jako v pohádce a všichni budem spokojení:D:D jj hezkej plán... A z části i vyšel;) na internetu jsem našel kontakt na psychoterapeutickou gay skupinu. Znáte takový ty americký filmy, jak tam sedí v kruhu a povídají si o problémech - prostě skupinová terapie? Určitě znáte;) Tak sem já jezdím... Tady jsem objevil, že přece jen existuje člověk, kterej je úžasnej a kterej mě provede tímhle obdobím s jistotou, a i když se spolu občas budeme bát, tak to nakonec zvládneme, člověk který se bude líbit i ostatním a kterého budou mít rádi, za to jaký je... Koho? Sebe samotnýho... A to, že jsem se k těm problémům postavil čelem a neutekl, zvládnul je, všechny přesvědčil, že vůbec není problém, že su gay... To mě hodně posílilo sebevědomí, už vím, že je spousta věcí co dokážu, když si věřím a stojím si za svým...
Moje zážitky jsou jiné, zajímavé, pro někoho podivné, většinou bez alkoholové:D Hledám něco jiného, než je prchavej zážitek z kalby, kdy se všichni pod vlivem alkoholu kamarádí (není to myšleno jako kritika;) a neříkám, že zde nemůžou vzniknout přátelství nebo i vztah na celý život;) a zároveň je to i nevýhoda, protože je fakt, že zde se dá dobře seznámit a dostat mezi lidi...
A teď proč mi nevyhovujou kalby a proč mi vadí takhle se kamarádit? Přece je to občas sranda ne? Takhle se seznámit... Protože, jak říká moje psycholožka - moje vztahy (kamarádské, partnerské...) jsou o bytostné sounáležitosti (tohle označení se mi nelíbí, nevím proč - ale zní to divně)... Prostě jde o to, že lidi s kterými kamarádím, tak ... Nevím, jak to popsat, tohle asi nejde:D Prostě se cítím bezpečně s lidmi, které znám, kterým věřím, poznám co cítí, dají najevo své pocity, jsou mi fakt blízcí, nebojím se s nimi říct svůj názor, naprosto si důvěřujem, víme, jak bude druhý reagovat v dané situaci a opravdu se známe... Podporujeme se, dáváme si najevo, že nám na druhém záleží (nemyslím teď že si to 100x denně řekneme, ale poznáte to z gest, z chování)... Prostě asi to nejde přesně popsat, ale takhle to mám a takhle su spokojenej. Bohužel to i znamená, že do této kategorie nemůže patřit každý... Za celý život se mi to povedlo (co si pamatuju) se 4 lidma, kteří mi byli opravdu blízcí (nebo jsou;) a taky to neznamená, že když se sem někdo dostane, že je zde napořád... A vyvolávat ve mě pocit, že lidi snadno zavrhuju kvůli své netoleranci... TAK BACHA;) Přece můžou patřit jen do kategorie kamarádi... To že někdo patří do kategorie bytostné sounáležitosti, neznamená, že tam bude napořád a neznamená, že je moje chyba, když odsud vypadne... Vyhazov (hezkej název pro konec bytostné sounáležitosti) byl naprosto zaslouženej... Takže mi je jedno, co si kdo říká... Ale nikdo nebude říkat, že chyba byla na mojí straně. Já snahu měl, vyhazov nebyl definitivní a možnost vrátit se byla vždy (samozřejmě, že jen určitou dobu a samozřejmě, že jsou určité meze, které když se překročí, tak je konec definitivní;) A není to tak, že bych se rozhodl, že už s danou osobou nebudu nikdy kamarádit a konec - většinou se jednalo o dlouhé a ne zrovna veselé období loučení a snahy se od daného člověka odtrhnout. Zároveň se mám natolik rád, abych se odtrhl a šel dál, protože proč být s někým, když přítomnost dané osoby vám ubližuje, ničí vás a vy žijete už jen z toho, že před půl rokem jste byli dokonalí přátelé, tak třeba se to vrátí? Blbost;) Prostě někdy je čas zavřít oči a jít dál i když to bude chvíli bolet, ale lepší než se v tom plácat...
Zajímavý život, zajímavý článek. Asi bych se nad sebou taky nohla trošičku zamyslet... .)