Další věc... Zpochybňovat můj odhad na lidi, toho jak je vidím, že většinou vím naprosto přesně jak budou reagovat, že vím co si můžu dovolit, že vím co mám říct, že vím, jak je utišit, co jim pomůže, co chtějí... Já nevím prostě je to instinkt, kterému když věřím, když mu naslouchám, tak funguje... Pokud se ale bojím, že špatně zareaguju, špatně odhadnu situaci - v takových chvílích mě napadne, že člověka rozčílím tak, že svůj hněv, svojí zlobu, nebo jakoukoliv jinou negativní emoci obrátí proti sobě nebo proti mě, a proto radši nic neudělám. A denně potkáváte spoustu lidí, kteří takovéhle stavy zažívají a já mám tu schopnost jim pomoct, poradit... Pokud se ale bojím, tak je mi tenhle instinkt k ničemu... Mám hroznou radost, že tohle dokážu, že dokážu lidem poradit a pomoct (a proto jdu studovat sociální politiku a sociální práci). A poslední měsíc? Nic! Tahle má schopnost, instinkt byl jedním z nejignorovanějších smyslů ze všech, protože jsem si myslel, že nemám pravdu, že takhle to fungovat nebude... Důvod? Těch důvodů bylo víc, ale myslím, že tady je na vině asi psychoterapeutická skupina (je to ironie, že skupina, která mi nejvíc pomohla, mě naopak zablokovala...) Párkrát se stalo, že jsem jistou věc, jistou životní zkušenost nebo problém nějakého člověka viděl jinak než dalších 6 lidí ve skupině, takže jsem si říkal, že nemám pravdu, že pravdu musí mít oni, že ale přece není možný, a oni jsou chytřejší a je jich víc... i když mi to přišlo jasný a měl jsem jistotu, že bych dotyčnému poradil jinak, že bych řekl něco úplně jinýho, že jsme se nedostali tam kam jsme měli.... A teď už vím, že jsem měl pravdu, že i když mě těch 6 lidí přesvědčilo, že oni mají pravdu, nebylo tomu tak... A tady je vina i na mé straně - proč jsem nedal na sebe a nechal se zvyklat, že nemám pravdu, že i když mi něco přijde jasný, vím, že mám pravdu tak mlčím... A nebo v lepším případě se nedokážu vyjádřit, aby mě ostatní pochopili... Nebo je přesvědčit, že mám pravdu já... Jinak to, že jsem měl pravdu mě neuspokojilo, protože v tomhle případě jsem chtěl aby měli pravdu oni;) Prostě tady jsem selhal, co se týče důvěry sám v sebe... a většinou jsem tak sebevědomej...
Jinak další věc? No tak ta padá kompletně na mojí hlavu... Zamilovat se do člověka, u kterýho víte, že o vás nestojí? Blbost... Většinou bych rychle utekl. Proč jsem to proboha neudělal i teď? A plácal se v tom tak dlouho? Proč jsem si nenafackoval a neřekl rezolutní ne, jak jsem to jednou udělal? (To jsem byl zabouchlej do kluka, co byl na holky...:D) Proč jsem si řekl, že to risknu, že to může vyjít? OK, ten člověk za to stál a dokonce je i gay, a co se týče osob, do kterých jsem byl zabouchlej má 1. místo... Ale i tak. Opět jsem akorát dokázal přesvědčit sám sebe, že jsem neschopnej, trapnej, naivní zoufalec. A přitom to nebyla moje chyba (což vidím až teď po měsíci:D), tohle prostě nikdy fungovat nemohlo z mnoha důvodů, který stačí, že znám já a rozepisovat je tady nebudu;) Proč? Protože je to moc intimní a není to o mě... Je to tajemství;)
A proč mě odmítnutí člověka (ok - velmi důležitého člověka:D) takhle zvyklá? Takhle přesvědčí o sobě pochybovat? Přesvědčí o tom, že si nikoho nenajdu, protože su naprosto nezajímavej? Přece bylo tolik kluků, který o mě měli zájem... A já su hrozně vybíravej a čekám a čekám a čekám na toho pravýho...
A samozřejmě nesmím vynechat poštu... Jak jsem se proboha mohl přihlásit na poštu? Vstávat ráno ve 4 a chodit z pošty ve 3 (když jsem opravdu stíhal:D) ve 4 nebo v pět - když máte placenejch jen 7,5 hodiny... Jak jsem se sem mohl přihlásit, aniž bych si o tom něco zjistil? Jak mě mohlo napadnout, že tahle je brigáda pro mě:D? Pošta mě akorát přesvědčila o tom, že su totální debil, protože ostatní chodili domů už třeba i v 1... Čím to asi bylo? Třeba tím, že jsem měl jeden z nejhorších rajónů... Že snad nikdo neměl vždycky víc rekomand než já;) asi tak... A nemělo to konce, každý den od 4 do 4, né li dýl... I když pošta nebyla jen strašná - ke konci už to šlo... Hlavně díky brigádníkům okolo, s kterejma sem se fakt hodně nasmál a který byli suprový. Zjistil jsem, že jsem ještě rychlejší než paní pošťačka, co tam chodí normálně. S ostatníma brigádníkama jsme hráli, kdo přijde dneska první, a dokonce jsem se svým blbým rajonem i jednou vyhrál:D Protivný lidi jsem už ke konci dokázal ignorovat nebo jim většinou velice stručně, jasně a flegmaticky vysvětlit, že tupí jsou oni a né já... Když si stěžovali na totální kraviny a chyba nebyla na mojí straně... Takže výsledek? 50:50, žádná výhra teda brigáda na poště nebyla... Vyhovuje mi brigáda, kterou mám celoročně a to je uklízení kanceláří, člověk si u toho skvěle popřemejšlí, nikdo ho neruší, v klidu, mám placený 4 hodiny i když mi to trvá jen 2;) a hlavně nemám pocit, že už nikoho nechcu vidět. Protože na poště strávit s lidma 12 hodin v kuse, to je fakt na zabití, to už pak ani nechcete chodit ven s kámošema, jen někam zalízt a bejt sám... Takže příště budu vybírat brigádu opravdu pečlivě, už žádný balancování na hraně vlastních možností...
Takže tohle všechno je za mnou, já jsem opět nejlepší, mám vždy pravdu, nebo si to chcu aspoň myslet;) A i když jsem jinej, divnej a někdo jinej se mi kvůli tomu směje, kritizuje mě za to, nebo se mu to nelíbí... To není můj problém;) Já su s tím naprosto spokojenej...
A pokud byste se snažili mi můj život zamotat míň, byl bych přece jen rád, protože občas si dokážu sám uškodit víc, než všichni lidi okolo mě dohromady:D A nést ten úžasný otazník, kdy prostě nevíte... Ee, díky;)
Petr |
Hezké články, dlouhé a pěkné :-)
Jen si dovolím radu a ta je neradit - čím dál míň to dělám, i když se někdy neudržím (třeba teď)... Můžeme lidem pomoct, aby si poradili sami, našli si svoji radu, ale vehementně radit, no nevím :-)