A přitom dneska vypadalo všechno tak nadějně... Já to nechápu, ale pak prostě přijde jedna malá blbost a moje celodenní dobrá nálada je v hajzlu... Už jsem měl v plánu i článek - zajímavej, inteligentní... A nic nebude. Jdu spát...
Já nevím (už zase). Přijde mi, že mi uniká něco podstatnýho. Mám neodbytný, neměnný, trvalý, deptající pocit, že je něco špatně, strašně špatně a mě uniká smysl toho, co je špatně a to je na tom to nejhorší...
A kdybyste mě znali před psychoterapeutickou skupinou a poštou, tak byste rozhodně neřekli, že jsou u mě takovýhle stavy možný...
Před měsícem a půl bych vám řekl, že: Jsem úžasnej, chytrej, sexy, vyřeším všechny problémy (svoje i ostatních), všechno zvládnu, baví mě brigáda, miluju svoje kámoše (hlavně Doru), moje rodina není nejhorší a nejpošahanější, mám spoustu zájmů a koníčků, co mě baví, rád chodím do školy, protože tam mám spoustu kamarádů, mám nějaký cíle (dostat se na VŠ), chci změnit svět k lepšímu, chci pomáhat ostatním lidem, baví mě blbnout jako malý dítě, rád si hraju, rád vymýšlím blbosti, věřím lidem a nevěřím tomu, že jsou tak zlí a zákeřní... Neočekávám od nich nic špatnýho...
A teď? Problémy odkládám, protože se mi nechcou řešit... Nepřipadám si úžasnej, sexy, chytrej a už vůbec ne jako génius..., pořád miluju svojí kámošku Doru ta jediná mi dokáže poslední dobou zvednout náladu ... moje rodina je pořád pošahaná a bratr je kretén, dneska se se mnou "rval" (ze srandy) a kleknul mi na záda (váží o 24 kilo víc než já) a já se nemůžu skoro celej den hnout (a ibalgin na bolest už přestává fungovat...).
Nic mě nebaví poslední dobou... Prostě věci, co mě bavili dřív mi přijdou spíš jako z povinnosti, abych něco dělal a zabavil se, abych celej den neležel jen v posteli a nepřemejšlel nad svým podivným stavem, kterej nemůžu identifikovat... Už ani nevidím ten hlavní cíl, kvůli kterýmu bych měl ráno vstát... Dřív to byla VŠ a hlavně mi můj život přišel úžasnej, zábavnej a objevnej, ale co teď? Nějakej cíl? Jakej? Práce? No fuj, práce... Manžel a děti? No to se asi nikdy nedočkám...
Lidi okolo mě? No tak to je úplně bez komentáře... Protože v současné době jsem odepsal tak nějak 3 lidi, kteří pro mě byli hodně důležití (2 z nich můžeme říkat i "vzory"). Jo moje psycholožka by ze mě měla radost... Protože na skupině mi říkala, že má strach, aby moje zásadovost a pravidla, kterými se řídím, nevedly k netoleranci vůči ostatním... Ale já si nemůžu pomoct, prostě existuje určitá mez, kterou když dotyčná osoba překročí, tak je konec... Sorry... Já su hodně tolerantní. Nikoho neomezuju. Nesnažím se nikoho změnit... Protože s lidma, s kterýma kamarádím, tak je to proto jaký jsou. Né proto, abych je měnil, jak se to líbí mě... Ale je pár věcí, co mě fakt dokáže naštvat. A nebudu to tady rozepisovat (ani nemůžu:D)
A opět řeším dospělácký věci... FUJ.. fuj... fuj... To je největší opruz... opět neblbnu a nechovám se jako malý dítě - což mi vždycky tak šlo a bavilo mě to... Vymejšlet blbosti, nachytat někoho, bavit se o nesmyslech, vyhrát si s malichernejma kravinama, smát se nesmyslům... A já už tohle nedělám, protože jsem moc vtaženej do světa dospělých... Do světa, kde se přetváříme, kde neříkáme, co si myslíme, protože musíme ukázat, že jsme ti rozumní, klidní, vyrovnaní jedinci, co mají rozum... Co všechno dokážou, co nemají problémy, co jsou lepší než ostatní, co neříkají, co si myslí, co upřednostňují finanční zájmy nad ostatními zájmy (já vím, že finance jsou důležitý, protože bydlet pod mostem by mojí náladu nezlepšilo ani kdybych se mohl chovat jako malý dítě a dělat si co chci... a že bych pod mostem asi moc věcí dělat nechtěl).
Já prostě nevím. Nevíte vy, jakej je můj problém? Já se v sobě teďka moc nevyznám...
